Došlo k vleklému dědickému sporu. Neteř zemřelé paní by dědila, kdyby neexistovala závěť ve prospěch jednoho pána. V řízení o pozůstalosti (při vyřizování dědictví) odkázal dědický soud neteř na to, aby podala žalobu na určení, protože ona se cítila být oprávněnou dědičkou. Nesouhlasila, aby dědictví získal onen pán, podle závěti jediný dědic. Ten pochopitelně uznal závěť za pravou.
Neteř musela žalobu podat proto, aby popřela pravost závěti. A právě „kdyby závěti nebylo, nebo byla-li by neplatná, byla by povolána jako dědička ze zákona ve třetí dědické skupině“ ona.
Zašmodrchaný příběh s překvapivým rozuzlením
Ve sporu mělo být především posouzeno, zda zdravotní stav zemřelé zůstavitelky, tedy paní, o jejíž závěť šlo, vůbec umožňoval pořídit závěť. Neteř se domnívala, že její teta v době podpisu závěti vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a psychickému ovlivnění ze strany třetích osob nebyla způsobilá k právním úkonům, případně v době podpisu závěti trpěla duševní poruchou. Kvůli té by byla nezpůsobilá k právním úkonům, případně by vůbec nebyla schopná závěť podepsat, anebo ji činila podpisu závěti neschopnou. Jenže nakonec rozhodovalo úplně něco jiného.
Jak má být vytvořena závěť, když už ji zůstavitel nedokáže napsat vlastní rukou
Šlo o závěť sepsanou nikoliv vlastní rukou – tzv. allografní závěť. Stará paní text závěti sepsané na počítači a následně vytištěné nesepsala, pouze jej podepsala, a k tomu byly připojeny podpisy dvou svědků, jak zákon vyžaduje. Současné § 1534 občanského zákoníku říká, že „závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli“.
Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit. (§ 1539 odst. 1 věty druhé o. z)
Platnost závěti byla s ohledem na dobu jejího pořízení posuzována ještě podle zrušeného občanského zákoníku (§ 476b obč. zák.), ale pravidla byla v podstatě stejná: Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.
Čtěte také: Umírající se konečně vyslovil: Budete dědit. Jenže už nemůže psát. Co musejí zvládnout svědci?
Jak a proč soudy měnily svá rozhodnutí
Nejprve soud prvního stupně rozhodl ve prospěch neteře, ale jeho rozhodnutí zrušil odvolací soud. Napodruhé soud prvního stupně už žalované nevyhověl a její žalobu zamítl, takže dědicem měl být skutečně onen pán dědící ze závěti. Neteř neprokázala, že závěť je neplatná.
Soud dále konstatoval, že ze srovnání obsahu výpovědí svědkyň, které učinily opakovaně v rámci přípravného řízení a pak při hlavním líčení v trestní věci (jak vidno, věc řešily i orgány činné v trestním řízení), vyplývá závěr, že připravený text závěti podepsaly na žádost zemřelé paní (zůstavitelky), když u ní byly na návštěvě. Obsahem závěti bylo, že vše odkazuje žalovanému.
Jenže odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nakonec určil neteř jako jedinou dědičku. Proč?
Podpis byl pravý, paní byla způsobilá rozhodovat o svém majetku, jenže nebyla dodržena procedura pro závěť
Soud zhodnotil, že se jedná s vysokou pravděpodobností o pravý podpis zůstavitelky, o čemž svědčí znalecký posudek z oboru písmoznalectví zpracovaný soudní znalkyní. O skutečnosti, že nejsou známy žádné údaje, které by zakládaly podezření na významné snížení schopnosti zůstavitelky porozumět právním úkonům, svědčí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný soudní (jinou, další) znalkyní.
Psychický a rozpoznávací problém soud neshledal nakonec u zůstavitelky, ale spíše u jedné ze svědkyň. Soud zopakoval výslech této svědkyně, která po opakovaném, důrazném a srozumitelném poučení odvolacího soudu trvala na tom, že se podepsala „bez přítomnosti a projevu vůle zůstavitelky“. Původní nepravdivou výpověď odůvodnila tím, že „po smrti zůstavitelky jí bylo žalovaným řečeno, že pokud svědectví o závěti již jednou podepsala, nemůže to změnit, nyní však celá věc trvá několik let a chtěla by ji uvést na pravou míru“.
Navíc i druhá svědkyně zpochybnila svou původní svědeckou výpověď dopisy adresovanými soudu prvního stupně i soudu odvolacímu a i ona vyloučila, že by k podpisu předmětné listiny došlo za přítomnosti zůstavitelky. Nadto doplnila, že „na sklonku života chce ulehčit svému svědomí“ a lékařskými zprávami doložila, že její opakovaný výslech je ze zdravotních důvodů zcela nežádoucí. Paní měla nejspíš všeho už dost, nebo se bála postihu za předchozí lživou výpověď.
Po zvážení všech provedených důkazů a skutečností dospěl soud k závěru, že nelze uzavřít, že „byly prokázány okolnosti pořízení allografní závěti zůstavitelkou bez jakýchkoliv pochybností“.
Věc se dostala na základě dovolání závětního dědice k Nejvyššímu soudu. Ale ten dovolání zamítl. Závěť neplatí. Dědičkou ze zákona je neteř.
Jak to pán, který chtěl dědit, a zmanipulované svědkyně všechno jenom zkomplikovali
Nejvyšší soud popsal to, co se stalo, takto: Zůstavitelka závěti byla svobodná a bezdětná a v roce 2012 pořídila za (údajné) přítomnosti dvou svědkyň allografní závěť, kterou dědicem veškerého svého majetku ustanovila jistého pana V.
K závěti bylo připojeno „svědectví o učiněné závěti“, podle nějž dvě svědkyně potvrdily svým podpisem, že zůstavitelka „před nimi současně přítomnými svědky níže uvedenou závěť dnes vlastní rukou podepsala a výslovně projevila, že listina závěti obsahuje její poslední vůli“.
Ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce však svědkyně pořízení závěti zásadně změnila svou výpověď s tím, aby „to uvedla na pravou míru“, že „už to nechce dále řešit“. Vypověděla, že „když tu listinu podepisovala, tak tam byla sama a podepsala ji, protože to po ní chtěl pan V“. A že „to neřešila, bylo jí řečeno, že je to formalita“ a že „paní M. (zůstavitelka) byla ve vlastním pokoji“.
Výmluvy, nebo svědomí? To je jedno. Procedura nebyla dodržena
V prvním dopise adresovaném svědkyní soudkyni soudu prvního stupně, u kterého nechala i ověřit svůj podpis, vyplývá, že ji „pan V. předem několikrát navštívil a říkal jí, co má vypovídat“.
Ve druhém dopisu, rovněž s ověřeným podpisem této svědkyně, adresovaném soudkyni odvolacího soudu se pak uvádí, že se „opakovaně omlouvá z její neúčasti na soudním jednání“, že „její zdravotní stav se bohužel nezměnil, naopak, není schopná pro závažné zdravotní potíže někam chodit a jezdit“.
Dále uvádí, že se „omlouvá všem, kterým svou původní výpovědí způsobila vážné potíže, a to zároveň i sobě“, že „uvěřila panu V., který jí opakovaně tvrdil, že jde jen o formalitu“. Údajně nechápala důležitost svého jednání a se závětí nikdy nepřišla do styku, se soudem a policií nemá žádné zkušenosti, ani s tím, jak má vypadat závěť, přičemž ji pan V. neustále kontaktoval a zastrašoval tvrzením, že když řekne, jak to ve skutečnosti bylo, bude mít velké problémy s policií.
Přitom se svědkyně ještě velmi podobně vyjádřila při předchozím osobním jednání přímo před soudem.
Co říká o nevlastnoruční závěti zákon a soudní výklad
Také si přečtěte: Nezapomeňte závěť na konci podepsat, jinak váš favorit nedědí
Nejvyšší soud připomenul ve svém rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021), že allografní závěť podle ust. § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní (vlastnoruční) závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali.
Povolání svědků závěti slouží k tomu, aby:
- tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti,
- zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele,
- v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo,
- nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat.
- tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle.
Kdy nevlastnoruční závěť neplatí
Allografní závěť (sepsaná podle § 476b obč. zák.) je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky.
Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké roli, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele. Na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud, jak uvádí ve svém rozsudku (spis. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021), důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy (srov. ust. § 1534 o. z.).
Vypadá to tedy, že závětní dědic, když to řekneme mírně, se svědkyněmi manipuloval, možná využíval jejich neinformovanosti, neznalosti, třeba i strachu.
Nebyla dodržena řádná procedura pro sepsání závěti. I když je právní úprava jednoduchá a srozumitelná a neklade v praxi příliš velké nároky na lidi, je to v praxi složité. Ohledně závěti pochopitelně ten, o jehož závěť jde, už nemůže soudu v případě problémů a sporů soudu nic objasnit. Musí být dodržena hlavně forma – procedura. Jenomže dodržení procedury lze, jak vidno, i předstírat.
Na druhou stranu si dovedeme představit i situaci, kdy sice byla procedura dodržena, ale svědek nebo svědci se třeba chtějí závětnímu dědici mstít, a tak dodržení procedury naopak zpochybní. Jistě, má to i trestněprávní rizika (to vidíme i v popisovaném případě), ale v životě se dějí všelijaké věci, a hlavně když jde o majetek, peníze, uraženou čest, ješitnost apod.
Kolik už závětí bylo shledáno neplatnými a také zfalšovanými? I když sepsání závěti je jednoduché, asi lze doporučit, není-li možno sepsat závěť vlastnoruční, požádat o její sestavení notáře.